Období vysoké inflace a poklesu ekonomiky naučilo české rodiny více promýšlet své výdaje a začít šetřit. Alespoň to vyplývá z dat průzkumu, který pro Generali Českou pojišťovnu a další subjekty skupiny Generali vytvořila agentura Ipsos. „Během posledních let jsme byli nejprve svědky poklesu spotřeby domácností v důsledku pandemie, druhá vlna poklesu přišla v souvislosti se zdražením energií a obecně vysokou inflací. Díky poklesu inflace a obnovení růstu reálné mzdy ale spotřeba od počátku loňského roku postupně ožívá. Z průzkumu zároveň plyne, že se rodiny během uplynulých let naučily více spořit a zajišťovat se na buducnost,“ popisuje Petr Mederly, obchodní ředitel Generali Investments CEE.

V novém průzkumu 91 % rodin s dětmi udává, že jejich finanční situace pokrývá jejich běžné výdaje. „Občasné obtíže s hrazením běžných výdajů uvádí 6 % rodin s dětmi. Špatnou finanční situaci přiznávají 3 % rodin. Častěji se jedná o rodiče samoživitele, osoby v domácnosti či na rodičovské dovolené nebo osoby se základním vzděláním a příjmem do 20 tisíc korun,“ dodává Michal Straka z výzkumné agentury Ipsos.

Při podrobnějším dotazování uvedlo až 71 % rodin, že tvoří rezervu pro případ nenadálých finančních výdajů. Jejich názory se však liší v tom, jak velká by ideálně měla být. Nejčastěji lidé (25 %) považují za ideální výši tří čistých měsíčních příjmů. Dalších 24 % by preferovalo rezervu vyšší, a to na 6 až 12 měsíců. Všichni dotázaní se jednoznačně shodli na tom, že finanční rezerva je u rodin s dětmi potřebná. Žádný respondent neuvedl, že není nutná.

Názorů na to, jak by měla vypadat optimální výše krátkodobé rezervy pro rodinu, je tolik, kolik je poradenských společností. Obecně platí, že se jako optimální krátkodobá rezerva, která pokryje všechny standardní potřeby rodiny, doporučuje částka odpovídající troj – až šestinásobku měsíčních výdajů domácnosti. „Jakmile rodina potřebnou částku našetří, je vhodné začít přebývající finance pravidelně vkládat do investičních produktů. Konkrétní produkty by měly domácnosti vybírat také s ohledem na časový horizont jejich návratnosti podle toho, kdy plánují investované peníze opět vybrat, případně předat dětem,“ uvádí Petr Mederly.

Spoří dětem, ale na peníze jim v nouzi sáhnou

Více než tři čtvrtiny rodin (78 %) udávají, že svým dětem spoří či investují v rámci alespoň jednoho finančního produktu. „Svým dětem častěji spoří rodiny s dětmi ve věku 3-19 let, rodiny s mladšími nebo naopak staršími dětmi své prostředky směřují k jiným prioritám,“ přibližuje Michal Straka.

Způsoby zajištění dětí jsou poměrně různorodé, mezi nejčastější patří stavební spoření, spořicí účet či dětský bankovní účet. „V České republice jsou velmi oblíbené zejména depozitní produkty – tedy dětské běžné či spořicí účty. A to především proto, že tyto prostředky mohou rodiče relativně snadno vybírat. Ty ale zpravidla bývají tou nejméně výnosnou variantou. A ani jejich zdánlivá výhoda, že mají rodiče peníze kdykoli k dispozici, by je neměla k volbě tohoto produktu přesvědčit. Jeden ze základních ekonomických principů totiž říká, že na peníze pro děti by se nemělo sahat, pokud pro to není vyloženě existenční důvod,“ dodává Petr Mederly.

Při přípravě finanční budoucnosti dětí mají rodiče celou řadu možností s vyšší výnosností. Důležité je, aby si při volbě produktů uvědomili, že čím dříve začnou dětem investovat, tím lépe. Právě dlouhodobý investiční horizont je velmi vhodný pro dynamičtější produkty, kterým právě tato dlouhodobost nahrává. V dnešní době pak existuje řada produktů, které fungují na principu takzvaného životního cyklu, tedy při založení jsou velmi dynamické, ale s blížícím se datem ukončení se postupně zkonzervativňují. 

Jaké produkty rodiny využívají?

• Stavební spoření 31 %
• Dětský bankovní účet 28 %
• Spořicí účet pro děti 28 %
• Spoří na vlastní účet a dětem později peníze převedou 20 %
• Podílové fondy / EFT / akcie / kryptoměny 10 %
• Doplňkové penzijní spoření pro děti 9 %
• Dětské investiční životní pojištění 9 %

Zhruba pětina rodin uvádí, že dětem nespoří vůbec. Zdůvodňují to různě: více než polovina z nich tvrdí, že by spořili rádi, ale nemůžou si to dovolit. Necelá třetina pak tvrdí, že dětem i tak dávají vše, co potřebují. Spořit jim tak dle vlastních slov nemusí.

Lidé se obávají chudoby – dělí je od ní jen pár měsíců

Data z Ipsos Consument Sentiment Trackeru prozrazují, že se dlouhodobě více než čtvrtina českých spotřebitelů obává pádu do chudoby. „V Česku je přitom nejčastějším důvodem pádu do chudoby ztráta příjmu nebo i zaměstnání při vážné nemoci nebo úrazu – tedy záležitosti, proti kterým se lze chránit dobře sjednaným životním pojištěním,“ uvádí Aleš Krejdl, ředitel oblasti životního pojištění z Generali České pojišťovny.

Z životních pojistných produktů hraje na českém pojistném trhu prim rizikové životní pojištění (tedy bez rezervotvorné složky), kde Česko patří ke světové špičce v šíři pojistného krytí a poradenském způsobu prodeje. To je z hlediska udržitelnosti rodinných financí dobrá zpráva. Pokud je pojištění kvalitně sjednané, dokáže v případech nouze pomoci. Samotná několikaměsíční finanční rezerva zpravidla nezvládne rodinu uchránit před zásadním poklesem životní úrovně.

Aby životní pojištění plnilo dlouhodobě dobře svou funkci, je důležité ho pravidelně aktualizovat – a to s ohledem na životní cyklus rodiny. „Když jsou děti malé a jeden z rodičů nechodí do práce, jsou nároky na rodinnou kasu jiné, než když jsou pracovně činní oba rodiče a děti jsou již odrostlejší. Je proto důležité pravidelně sledovat nutné měsíční výdaje a zamyslet se, zda je dokáže rodina vykrýt v případě výpadku jednoho nebo dokonce obou příjmů. Část rodin to možná chvíli zvládne, dlouhodobě ale taková situace není finančně udržitelná. A přesně z toho důvodu existuje životní pojištění,“ vysvětluje Aleš Krejdl.

Za Evropou zaostáváme

Podíváme-li se celkově na podíl předepsaného životního pojištění na HDP, patří český trh životního pojištění spíše mezi rozvíjející se trhy. V Česku dosahoval podíl životního pojištění na celkovém ekonomickém výkonu jen 0,7 %, zatímco průměr EU činil v témže období 4,1 %. „Nižší výdaje domácností na životní pojištění jsou typické pro země s nižší úrovní HDP na obyvatele. Podprůměrná ekonomická úroveň ČR v evropském kontextu ale není jediným důvodem tak markantního zaostávání. Odráží i specifika českého trhu: odklon od tvorby finanční rezervy prostřednictvím pojistných produktů, nízký podíl jednorázově placeného ŽP (v západoevropských zemích často daňově podporovaný produkt), a také neexistence důchodového pojištění. V neposlední řadě ale vypovídá i o tom, že existuje nemalé procento českých domácností, které jsou podpojištěné a nedostatečně chráněné proti výpadku příjmu,“ uzavírá Aleš Krejdl.